Reakce na stále uváděné nesmysly v našem tisku

http://www.novinky.cz/kultura/salon/377271-chude-si-muzou-dovolit-jenom-bohate-staty-rika-socialni-pracovnice-alena-zieglerova.html

… Musíme věnovat pozornost zejména nejmladší generaci, protože nelze šestileté děti odstřihnout od možnosti získat kvalitní vzdělání, a tedy i od šance najít později kvalitní práci a bydlení. Zároveň se ale nemůžeme věnovat jenom jim, všechny fáze lidského života je třeba řešit najednou. Je to komplexní úkol, který se týká více ministerstev a měl by vycházet z uvědomělého přístupu celé vlády – abychom například s každým novým chodily do školy s těmi „normálními“. Vysvětlování těchto ve světě dávno překonaných postojů nás stojí spoustu energie, kterou by šlo napřít jinam.
Ví se, kolik peněz stojí provoz praktických, dříve zvláštních škol?
Mám pocit, že je to dobře střežené tajemství a že smysl analýz a metodik ministerstva školství je, aby nebylo zjevné, jak je to drahé. Zaměstnávání specialistů v centrech diagnostikujících, jaké dítě na praktickou školu patří a jaké ne, je další vyhazování peněz. Kdyby tihle lidé byli k dispozici přímo na školách základních a ušetřené prostředky se použily například na pedagogické asistenty, pak by inkluze nebyla zdaleka tak finančně nákladná, jak se teď jeví. Inkluzivní vzdělávání má spoustu nepřátel, používajících zdánlivě rozumné argumenty – že to bude drahé, že to poškodí chytré děti, že školy nejsou připravené. I bývalý ministr školství Chládek říkal, že „inkluzivní vzdělávání ano, ale až to bude připravené“. S tímhle přístupem se nikam nedostaneme.
Změna školského zákona ve prospěch inkluze byl úspěch Agentury. Na jaké další chystané zákony bychom si měli dávat pozor?
Inkluzivní vzdělávání můžou ohrozit ještě vyhlášky ministrem školství nemuseli znovu řešit otázku, jestli náhodou není nespravedlivé, aby chudé, nepřipravené děti ke školskému zákonu, takže nikdy není úplně vyhráno

Vyjádření Mgr. Jany Karvaiové ,členky Učitelského profesního sdružení, k některým pasážím rozhovoru s p. A. Zieglerovou.

Paní A. Zieglerová popisuje situaci sociálně slabých občanů v naší republice. Souhlasím s ní především v myšlence, že pokud se chceme věnovat problematice chudoby a sociálního vyloučení a situaci napravit, je nutné spojit síly několika resortů. Podstatná je ovšem nejen kooperace, ale také schopnost porozumět si. A porozumět tomu, oč usilujeme.
Bohužel, vyjádření A. Zieglerové obsahuje řadu nepřesností i tvrzení zcela nepodložených a zavádějících; k tomu směřuje můj příspěvek.
V jedné z odpovědí zpovídaná zaútočila na funkci a existenci praktických škol a poraden (pedagogicko-psychologické poradny a speciálně pedagogická centra).
Praktické (dříve zvláštní) školy byly a jsou určeny především pro děti s lehkým mentálním postižením (dle mezinárodní klasifikace pro osoby s IQ 50 – 69). V dřívější době mohly být do těchto škol také v menším procentu zařazeny i děti s inteligencí pohybující se v rámci tzv. podprůměru a děti v základních školách soustavně selhávající (z jakýchkoli příčin). Podobně byli a jsou zařazováni žáci do jiných speciálních škol (pro zrakově, sluchově či tělesně postižené, s kombinovanými vadami). I do těchto škol mohli být zařazeni v menší míře nepostižení žáci (intaktní žáci), což bylo ku prospěchu především těm postiženým. V současné době to již nejde. Všechny tyto děti jsou do škol zařazeny po řádném, i několikanásobném přezkoumání psychologem a speciálním pedagogem a pouze se souhlasem rodičů. Proto nelze argumentovat, že do praktických škol jsou takřka automaticky zařazovány děti sociálně slabé. Jestliže v nich jsou ve větší míře, je nutné hledat příčiny někde jinde než ve školském systému. Je to práce především pro ministerstvo sociálních věcí. V současné době působí v každém okrese několik praktických škol nebo je zřízeno několik speciálních tříd při základních školách. Většinou jde o školy a třídy tzv. málotřídního typu. Děti mentálně postižené mají problémy s učením a logickým uvažováním, proto je jim redukováno učivo na pro ně únosnou míru v rámci školního vzdělávacího programu pro žáky s lehkým mentálním postižením. Ve třídách je dětí méně, učí je speciální pedagogové a učivo je ve větší míře zaměřeno na získání jak základních vědomostí, tak praktických dovedností. Bohužel, v současné době se rozhoduje o zrušení tohoto vzdělávacího programu, což dětem takto postiženým přinese nemalé obtíže. Důvod pro zrušení Rámcového vzdělávacího programu pro lehce mentálně postižené není znám.
Praktické školy jsou (tak jako celé speciální školství) určitě o něco dražší než běžné školy. Zaměstnávají specialisty ve svém oboru, v každé třídě je méně žáků. Některé speciální školy vyžadují také množství velmi specifických a drahých pomůcek. Děti je totiž nutně potřebují. Aby i laik pochopil potřebu speciálních škol, uveďme analogii s lékařskou péčí. Pokud mám problém s očima, raději půjdu k očnímu lékaři než ke svému obvodnímu lékaři. Odborná pomoc je jistě účinnější, byť je dražší. Navíc normativ (peníze na žáka) pro praktické školy není o moc větší než normativ na žáka ve škole běžné. Přesnou částku nelze uvést, protože normativy na žáka se liší v regionálním školství někdy dost výrazně.
Totéž platí i o poskytování odborné péče postiženým dětem. Inkluze je ovšem vhodná jen pro některé z nich. Pokud se začtete do diskusí z internetových diskusních fór, kde si sdělují poznatky rodiče postižených dětí, najdete zde právě mnoho příkladů, kdy pro dítě se stejným postižením shledali jedni rodiče jako ideální běžnou základní školu, ale jiní rodiče po špatných zkušenostech raději volí školu speciální.
Ještě k popření potřebnosti diagnostických center. Systém poraden není vůbec drahý. V každém okrese je většinou jedna pedagogicko-psychologická poradna a jedno až dvě speciálně pedagogické centrum. Tyto organizace pokrývají potřebu včasného záchytu různých vad a postižení dětí a poté následné práce s nimi a jejich rodiči. Pracují v nich velmi kvalifikovaní odborníci (dětští psychologové, speciální pedagogové). Navrhované přesunutí této činnosti na každou školu by bylo velmi problematické z hlediska finančního a především personálního. Nově navrhovaná úprava předpokládá, že na každé škole bude vytvořen jakýsi školní poradní sbor – většina jeho členů ovšem nebude mít potřebou odbornou kvalifikaci a samozřejmě ani oprávnění provádět diagnostiku. A že je nutné děti diagnostikovat, je nasnadě. Dokázali byste jako laici odhalit vadu zvanou dysfázie? Přitom s těmito dětmi je nutné správně a speciálně pracovat od útlého dětství či od odhalení vady. Dále má být vytvořen něco jako „ceník“ jednotlivých postižení, a podle něj by školy měly dostávat peníze na podpůrná opatření. Jestli je ovšem dostanou v plné míře, kterou si budou nárokovat, to dnes nikdo neví.
Systém speciálního školství a poradenství byl u nás budován od dob první republiky. Měli jsme a máme mnoho světově uznávaných odborníků v oblasti psychopedie, dětské psychologie, logopedie a dalších pedagogických věd. Dnešní snaha mávnutím ruky změnit celý systém na inkluzivní povede k diskriminaci dětí, pro které inkluzivní školství není tím nejvhodnějším. Zbytečná rychlost a nepřipravenost rozvrátí celý náš školský systém, který nakonec skončí jako ještě více segregační, než jak se jeví dnes.